Bažant tibetský (Crossoptilon crossoptilon)

Život v přírodě

Rozšíření

Bažant tibetský pochází z vysokohorských oblastí střední Asie, především z Tibetu, Nepálu a přilehlých částí Číny. Obývá nadmořské výšky od 2 500 do 4 000 metrů, kde se vyskytují řídké lesy, horské křoviny a travnaté svahy. Tyto lokality se vyznačují extrémními klimatickými výkyvy, studenými zimami a intenzivním slunečním zářením, což se odrazilo v jeho vysoké odolnosti a přizpůsobivosti. V přírodě se často zdržuje v blízkosti vodních zdrojů a oblastí s bohatým porostem, který poskytuje úkryt před predátory.

Rozměry

Bažant tibetský patří mezi středně velké až větší bažanty. Kohouti dosahují délky 85 až 95 centimetrů, přičemž samotný ocas tvoří značnou část délky těla. Slepice jsou menší a dorůstají přibližně 55 až 65 centimetrů. Hmotnost kohoutů se pohybuje kolem 1,2 až 1,5 kilogramu, zatímco slepice váží obvykle mezi 0,9 a 1,1 kilogramu. Ptáci mají silné nohy přizpůsobené k rychlému běhu a vzletu, přičemž kohouti mají často výraznější ostruhy. Zbarvení je u tohoto poddruhu výrazné a atraktivní, což kohoutům slouží k imponování samicím i k vizuální dominanci nad konkurenty.

Rozmnožování

V přírodě začíná období rozmnožování na začátku jara, kdy se kohouti shromažďují na otevřených místech a předvádějí se pestrým peřím a hlasovými projevy. Kohout si vytvoří teritorium, které aktivně brání před ostatními samci. Slepice vyhledávají nejkvalitnější teritorium a často volí samce podle jeho fyzické kondice a úspěchu při obraně území.

Hnízdo si slepice staví na zemi v husté vegetaci nebo pod keři. Snůška obvykle obsahuje 8 až 12 vajec, která slepice zahřívá přibližně 23 až 24 dní. Mláďata jsou po vylíhnutí velmi čilá a ihned opouštějí hnízdo, kde jsou vedena slepicí k potravním zdrojům. Růst je rychlý, ale mláďata zůstávají pod vedením matky až několik týdnů, než získají větší samostatnost a sílu, která jim umožní přežít nepříznivé horské podmínky.

Potrava

Potrava bažanta tibetského je v přírodě velmi rozmanitá a přizpůsobená sezónní dostupnosti zdrojů. Bažanti se živí převážně semeny, travinami, výhonky rostlin a plody keřů, které získávají z okolních horských oblastí. Významnou součástí jejich jídelníčku tvoří také hmyz, pavouci, drobní bezobratlí a larvy, které jim dodávají cenné bílkoviny, zejména v období růstu mláďat.

V letních měsících mají k dispozici hojnost zelené vegetace a hmyzu, zatímco v zimě se orientují na semena, suché rostlinné části a vše, co naleznou pod sněhem nebo v chráněných místech. Bažanti jsou velmi pružní v hledání potravy a dokážou se přizpůsobit i drsnějším obdobím, což je předpoklad jejich úspěšného přežití ve vysokohorském prostředí.

Chovné zařízení

Chovné zařízení pro bažanta tibetského musí respektovat jeho živou povahu, tendenci k rychlému pohybu a potřebu prostoru pro přirozené chování. Nejvhodnější jsou prostorné voliéry s možností úkrytu, vegetace a suchého zázemí. Doporučená velikost voliéry pro pár činí minimálně 4 × 8 metrů, ale větší prostor je vždy výhodou.

Podloží může být přírodní, ideálně hlinitopísčité se zatravněnými a keřovými částmi, které poskytnou úkryty a stinná místa. Součástí zařízení musí být kryté přístřešky chránící ptáky před větrem, deštěm a sněhem. Konstrukce voliéry by měla být vysoká alespoň 2 metry, aby ptáci při vzletu nepoškodili peří. Síť musí být pevná a nejlépe podpořená horním stíněním, které snižuje riziko poranění při prudkém úletu.

Voliéra musí být zabezpečena proti predátorům, zejména liškám, kunám a dravcům. Doporučuje se zakopat pletivo minimálně 30 cm pod zem, aby nedošlo k podhrabání. Užití přirozených i umělých prvků, jako jsou větve, klády či nízké keře, zvyšuje pohodu ptáků a podporuje jejich přirozené chování.

Chov

Bažant tibetský je druh vhodný pro začínající i pokročilé chovatele. Chovná skupina obvykle sestává z 1 kohouta a 3–5 slepic. Kohouti bývají temperamentní, ale oproti jiným plemenům nejsou extrémně agresivní. Je však vhodné udržovat samce odděleně mimo období páření, pokud se projeví nadměrná dominance.

Páření začíná na jaře, nejčastěji od dubna. Slepice snáší průměrně 20–30 vajec za sezónu, někdy i více. Vajíčka lze nechat přirozeně vysedět, ovšem spolehlivější je využití líhně, protože bažantí slepice nemají vždy stabilní mateřský pud. Inkubace trvá přibližně 23–24 dní.

Odchov kuřat vyžaduje teplé prostředí s postupným snižováním teploty. Mláďata jsou velmi čilá a rychle rostou, ale v prvních týdnech života jsou citlivá na průvan a vlhkost. Důležitá je čistota, suché prostředí a dostatek prostoru, aby nedocházelo k zakrňování nebo vzájemnému napadání. Dospělí ptáci jsou obecně odolní a nenároční, ale v období přepeřování ocení zvýšený přísun živin a klid.

Krmení

Krmivo pro bažanta tibetského musí být výživné, pestré a kvalitní. Dospělí ptáci se krmí podobně jako jiní bažanti. Základ tvoří směs obilovin, zejména pšenice, kukuřice, ječmen, proso a slunečnicová semena. Pro optimální kondici je vhodné přidávat granulované bažantí směsi, které obsahují kompletní spektrum vitamínů a minerálů.

Důležitý je také živočišný protein, který ptáci v přírodě získávají z hmyzu. V zajetí jej lze doplnit moučnými červy, kobylkami, křepelčími startéry nebo speciálními bílkovinnými směsmi. V období hnízdění se zvyšuje potřeba vápníku, takže slepicím je vhodné přidávat drcené lastury, sépiovou kost či minerální krmiva.

Mláďata vyžadují vysoko­proteinové směsi s obsahem bílkovin 28–30 %, které postupně přecházejí na směsi s nižším obsahem. Přístup k čisté vodě musí být nepřetržitý. Napáječky je nutné pravidelně čistit, aby se zabránilo množení bakterií.

Doplňkové krmení v podobě zelených krmiv, ovoce a zeleniny má pozitivní vliv na kondici i imunitu ptáků. Vhodné jsou posekané kopřivy, listy pampelišky, jablka či okurky.

Klimatické podmínky

Bažant tibetský je velmi odolný vůči chladu, protože ve své domovině žije ve vyšších nadmořských výškách s velkými teplotními rozdíly. Snáší mrazy a zimní období bez problémů, pokud má k dispozici suché přístřeší, závětří a kvalitní stravu bohatou na energii. V zimě je vhodné přidávat tuková a olejnatá semena, která ptákům pomáhají udržet tělesnou teplotu.

V letních měsících ptáci ocení stinné části voliéry a dostatek čerstvé vody. Horko tolerují hůře než chlad, proto je důležité zajistit ventilaci a možnost úniku před přímým sluncem. Vlhkost by měla být mírná, protože přílišné vlhko podporuje vznik parazitů a zhoršuje hygienu v chovu.

Průvan je pro ptáky nebezpečný v jakémkoli ročním období, proto musí být konstrukce voliéry navržena tak, aby jej minimalizovala. Stabilní a přirozené mikroklima je jedním ze základních předpokladů zdravého chovu.